Červenec 2040
Démon ex machina
Na obrazovkách se mihly večerní zprávy. Avšak diváci nespustili pohledy ze svých televizorů ani během reklamní pauzy. Všichni očekávali senzační podívanou, která měla začít každou chvíli.

Reklama vyprskla pěnou sladkých nápojů, zamlaskala masovými brambůrkami, aby nakonec skončila na optimistické notě boje s obezitou. Začala podívaná. Moderátorka zabreptala své obvyklé uvítání lakoničtěji než jindy. Nenaparovala se v celé své kráse, z čehož bylo znát, že také hoří nedočkavostí. Jenom krátce oznámila: profesor Kaufmann z jistého ústavu poprvé v dějinách dokázal vypreparovat z lidského těla biologický čas a je připravený předvést tuto operaci v živém vysílání.

Ve studiu se objevil profesor vyschlý jako mumie. Ne příliš efektně uvedl sebe a svého asistenta Freda, kterého usadil do křesla. Oba dva měli znatelnou trému. Dlouhá šedivá profesorská hříva charismaticky vlála do všech stran. Kaufmannova vychrtlost byla zvýrazněna jeho skoro dvoumetrovou výškou.

V jeho rukou se objevilo cosi na způsob vodní pistolky, vybavené displeji. Profesor s ní zatřásl a pronesl stručnou řeč, ze které toho průměrný laik příliš nepochopil, avšak dost na to, aby si uvědomil velikost uskutečněného biotechnologického vynálezu.

Profesor mluvil o minulosti, přítomnosti a budoucnosti, které jsou v organismech na fyziologické úrovni neustále přítomné. Z jeho tirády, bohatě prokládané odbornými pojmy z různých vědních odvětví, vyplynulo, že každý organismus získává při narození svou zásobu biologického času, jakousi „minimální dobu trvanlivosti“. Právě s tímto časem se profesor naučil pracovat. Nyní je schopen jej zmenšit (v tom případě organismus urychleně stárne, přibližuje se smrti), nebo ho zvětšit (tělo pak mládne, vzdaluje se smrti). Vědomí přitom, pomineme-li specifický stres jako následek prudkých temporálních změn, zůstává nepoškozené a odráží reálně prožitou zkušenost.

„Od této chvíle člověk již není otrokem, ale plnoprávným pánem svého času! A nejenom svého…,“ mnohoznačně dodal Kaufmann nakonec.

To, co následovalo, vrylo se do paměti televizních diváků jako scéna z oblíbeného hororu. Vodní pistole, která se ve skutečnosti nazývala chronomat, byla přiložena k tělu asistenta. Kaufmann zmáčkl na miniaturní klávesnici číslice 3 a 5 a oznámil, že se chystá odebrat asistentovi pětatřicet let. Pětadvacetiletý Fred tedy v okamžiku zestárne na šedesát.

Uvnitř chronomatu to sotva znatelně zajiskřilo. Proces stárnutí byl spuštěn. Kdyby se nejednalo o živé vysílání, mohlo by se zdát, že jde o práci střihače. Asistentova hlava se zničehonic pokryla šedinami, vypadané vlasy uvolnily místo pro pleš a opadaly na ramena. Jeho břicho se mezitím nadulo a z bílého pláště vystřelilo několik knoflíků mezi kompars ve studiu. Kruhy pod očima mohutněly a kůže se vraštila, jako kdyby byla vystavena vlivu prudce zvětšované gravitace. Asistentův pohled zmatněl, jeho postava nakynula. Během několika vteřin jeho tělo překonalo třicet pět let a ztratilo vlastnosti mládí.

„Takže, milí diváci, půl života našeho přítele se přemístilo do tohoto malinkého přístroje, který nyní držím v rukou,“ pokračoval Kaufmann: „Chronomat tedy vstřebal pětatřicetiletý náboj biologického času. Tento náboj lze vrátit do stejného poškozeného těla, což se taky chystám udělat. Ačkoli by se jím dal nabít jakýkoli jiný lidský organismus. Například ten můj. Byl bych pak fyzicky mladší než můj asistent. Jak se ti líbí taková vyhlídka, příteli Frede?“

Asistent se pokusil o nejistý úsměv, ale z jeho úst jako klubko neposedných červů začaly lézt uvolněné zuby. Sál ve studiu, který doposud mlčel jakoby zhypnotizovaný, vybuchl potleskem. Fred si cpal zuby zpátky do pusy. Každý, kdo zatím seděl ustrnule před obrazovkou, se v tuto chvíli otřásl. Ale profesor se nakonec nad obecenstvem slitoval, přednastavil chronomat do režimu časového injektoru a vstříkl do Fredova těla jeho ztracené roky. Asistentův organismus za pár sekund prodělal zpáteční cestu a navrátil se do věku pětadvaceti let.

Tak byla započata éra temporálních technologií. Tak lidstvo nenávratně přišlo o svou morální nevinnost, nebo spíš o zbytky této nevinnosti, ačkoli vhodnější by bylo říct, že ztratilo poslední vzpomínky na tuto nevinnost, dávno již ztracenou.

Futurologové ještě ani nestihli zveřejnit všechny prognózy, zatímco vynález již prakticky překonal všechny možné předpovědi. Přinášel ohromující plody, které se hrnuly jako neřízená lavina. Kaufmann, to se ví, deklaroval ryze humánní principy užití chronomatu. Například příbuzní beznadějně nemocné osoby dostali možnost darovat nemohoucímu pod státním dohledem několik let ze svých tělesných životů. Tímto způsobem se dařilo udržovat nemocného v takovém stadiu rozvoje organismu, při němž se ničivé symptomy nemoci ještě nezačaly projevovat.

Následně byla vytvořena Státní banka biologického času. Na základě rozhodnutí zdravotní komise vážně nemocní pacienti měli nárok na svou dávku času. Avšak zanedlouho se začaly objevovat zprávy o falešných zdravotnických rozhodnutích, vystavených za velké úplatky. Šířily se zvěsti o rozsáhlých případech zneužití časové rezervy ze strany úředníků. Paparazzi nepřestávali odhalovat případy podezřele omládlých politiků, dokud podobné informace nezevšedněly natolik, že všichni o ně ztratili zájem.

Nakonec se chronotechnologie staly předmětem soukromého podnikání. Kurzy omlazování přestaly být kosmetickou metaforou, protože za tučné peníze bylo možné navrátit organismu jakýkoli věk.

Profesor pochopil, že dává do rukou lidstvu nový druh zbraně, ale nemohl svému vynálezu odolat. Zanedlouho se chronomaty, které byly oficiálně povolené pouze příslušníkům zvláštní státní služby a přísně licencovaným podnikatelským strukturám, objevily na černém trhu. Temporální loupeže se staly nejrozšířenějším článkem trestního zákoníku. I za bílého dne bylo lze narazit v průchodu na něčí chronomat, který „vysával“ z oběti veškerý její biologický čas s přesností na den. S časem uloupeným z cizích těl se začalo obchodovat jako se vzácnou, luxusní drogou.

Najednou vše přestalo být kontrolováno. Vládě nezbývalo nic jiného, než připustit, že na ulicích panuje občanská válka, jen namísto kulometů se v ní válčí chronomaty. A tato válka nebere konce, protože nepřekonatelná touha po čase se přiživuje na pomíjivosti času a nikdo se nikdy sám od sebe nenabaží trváním mládí, nikdo se dobrovolně nezřekne přání zastavit svůj biologický věk v bodě největšího rozkvětu.

Vláda nedokázala tuto válku zvládnout. A tak na ní začala vydělávat.

Září 2041
Mladí starci
Thorn přeskočil oplocení nevelkého dětského hřiště, odkud doléhalo agonické sténání. Pohodil pásmem šedivých vlasů nad čelem. Zbystřil zesláblý zrak. Na umělém sportovním povrchu dokonávala dvojice starců v dresech s čísly a jmény basketbalových hvězd. Mezi nimi bez hnutí ležel opuštěný míč. Lampy svítily slabě, sem tam vydávaly neurotické bzučení. Thorn se rozhlédl na všechny strany a z vnitřku svého pláště opatrně vyndal otlučený chronomat.

Jeden ze starců vážil aspoň sto padesát kilogramů, jeho tričko se pod náporem tukové hmoty roztáhlo a na břiše vyhrnulo, jako by to byl dámský top. Jeho obličej se pomalu začínal zbarvovat do modra. Srdce to vzdalo, vytušil Thorn, když přikládal hlaveň chronomatu k obrovitánskému tělu. Pod poloprůhledným pancířem přístroje přeskočila jiskra a displej chronomatu oznámil:

Vrozený čas: 68 let, 40 dnů
Realizovaný čas: 12 let, 89 dnů

„Zase ,nulují‘ děti,“ Thorn si hořce odplivl. Druhý výrostek měl svraštělý souchotinářský obličej, oči v sloup a nohama stále ještě křečovitě tloukl o zem. Z dálky sem dolehlo kvílení policejní houkačky. Thorn schoval chronomat a pustil se do běhu. To by ještě tak scházelo, aby ho obvinili. Po sto metrech zahnul za roh a chytil se za hruď. Jen co si trochu oddechl, vydal se pomalu podél zdi.

Pořád si nemohl zvyknout na svůj nový věk – 54 let –, k němuž přišel, když podstoupil nucené dárcovství biologického času ve prospěch vlastní manželky. Jeho reakce a pohyby zůstaly mladistvé, tělo si s nimi už ale nedovedlo poradit.

Doma mu Marta na přivítanou vyčetla, že se šel toulat ulicemi po zákazu vycházení, a ani si nevzal mobil. Místo toho, aby se začal omlouvat, jenom si ji přeměřil kritickým pohledem.

„Nikdy si nezvyknu na tvou novou podobu,“ promluvil nakonec.

Rozpačitě se dotkla vrásek na svých tvářích, na které si ještě ani sama nestačila zvyknout.

„Právě jsem viděl dva dočista ‚vybílené‘ kluky…“

„Proč mi to říkáš? Chceš mi naznačit, že žijeme v pekle? To pro mě už dávno není žádná novinka.“

„Něco vymyslím,“ zamručel Thorn odhodlaně.

„Nevymyslíš nic! Nejsi lupič, jsi herec. A netoulej se s tím ďábelským přístrojem v kapse. Ne aby tě napadlo zkoušet někoho ‚vybílit‘. Nikdy bych si od tebe nevzala kradený čas!“

„Marto, neprožila jsi ani třicet let, zbytek ti ukradli. A ty jsi smířena s tím, že strávíš zbytek života v klimakterické agonii, bez jakéhokoliv potěšení?“

„Když ti jde o potěšení, tak si objednej mou silikonovou kopii. Udělají ti repliku podle fotky z doby, kdy mi bylo dvacet.“

„O to přece nejde,“ odbyl ji Thorn mávnutím ruky.

V kuchyni se chvíli babral v temporálně modifikovaném řízku, přičemž již poněkolikáté zaznamenal jeho acetonovou příchuť. Marta si s ním na usmířenou dala kávu, ačkoli věděla, že za daného stavu jejího žaludku to bude mít za následek pálení žáhy. Snažil se na ni nedívat, protože svým vnitřním zrakem stále ještě viděl tu půvabnou ženu, jejíž tělesná schránka v něm vzbuzovala víru v existenci ideálů.

Thorn hrál dramatické role v městském divadle. Toto umění bylo považováno za starožitné a pod náporem konkurence nejrůznějších „cyber-show“ už dávno upadalo. Toho dne, kdy Martu „vybílili“, vrátil se domů z divadelní zkoušky o něco dřív než obvykle. Chtěl ženu překvapit, ale našel ji ležet na trávníku, již skoro osmdesátiletou. Ukázalo se, že Marta vyšla z domu, aby vyzvedla od listonoše denní tisk, ale místo novin jí pod žebra strčili hlaveň chronomatu a připravili ji o padesát biologických let.

Kvůli návalu temporálních loupeží policie podobné případy už ani nevyšetřovala. Abyste obdrželi dávku biočasu od státní pojišťovny, museli jste projít devíti koly papírového pekla. Na to neměl nikdo čas ani sílu. Po útoku Martě zbývalo několik hodin života, ale Thornovi se poštěstilo ještě téhož dne prodat auto a koupit u překupníků opotřebovaný nelicencovaný chronomat. Avšak peníze na nákup časového náboje už nezbyly. Jeho nevelký herecký plat stačil sotva na pár let. A tak se Thorn stal pro svou ženu temporálním dárcem. Dal jí čtvrt století, aby se jejich těla cítila jako vrstevníci. Každý z nich fakticky prožil dvacet devět let, ale teď jim oběma bylo přes padesát.

Skutečnost, že daroval Martě svůj biologický čas, je sblížila ještě víc, ačkoli tato blízkost měla příchuť trpkosti. Důchodcovský způsob života s jeho každodenními nepříjemnými zjištěními, týkajícími se postupující tělesné degradace, je oba zaléval pocitem melancholie. Metabolismus se v jejich prudce zestárlých tělech zpomalil a oni měli dojem, že dny za oknem přímo sprintují.

Thorn se s takovou existencí nedokázal smířit a neustále si vyčítal svou neschopnost cokoli změnit. Dramatické role v divadle mu začaly jít ještě lépe. S tím rozdílem, že teď nehrál Hamleta, ale jeho přízračného otce.

Jeho životní dilema mu teď připadalo jako z nějakého béčkového románu. Někdy si říkal, že by byl schopný odcizit u neopatrného kolemjdoucího to, co bylo odcizeno Martě. Ale to by znamenalo prodloužit řetězec nespravedlností o další zločin a Thorn se k tomu nemínil snížit. Avšak současně se mu takové vegetariánství na hostině kanibalů protivilo. V takových chvílích Thorn znovu popadal chronomat, vydával se na toulky ulicemi a vystavoval zkoušce zbytky svého morálního imperativu. Pokaždé se vracel s prázdnou. Svět bloudil v kruzích spolu s ním, aniž by na jeho otázky dával odpovědi.

Marta na něj zavolala z ložnice. Vypnul v obýváku televizi a poslepu, aby zbytečně nerozsvěcel, dovrávoral k posteli.

„Víš, Thorne, dřív jsme všichni rádi zabíjeli čas. Všechny ty filmy, hry, blogy, sociální sítě, bezcílné toulky, pitky… Sám jsi mi to říkával: ,Pojďme do kina, zabijeme čas.‘ Vzali nám tedy jen ten čas, který bychom stejně prošustrovali. Tak proč jsme teď tak nešťastní?“

„Zabíjení času podle svého uvážení byla donedávna jedna z mála svobod, které v naší zemi zůstávaly. A i o ni nás připravili.“

„Ale tahle svoboda byla bezcílná a bezvýsledná, absolutně zbytečná zkušenost…“

Nevěděl, co jí na to říct, jenom zívnul.

„Nějak to přežijeme,“ shrnula Marta nakonec.

Když se Thorn již nořil do těžkého snu, přistihl se při myšlence, která se v něm nedávno zahnízdila: nikdy by nedokázal nikoho „vybílit“, dokonce ani kvůli Martě. A tato myšlenka ho zvláštním způsobem uklidnila.